Jak nezdenský vodník cestoval do Rudic [ Pověst ]
Jak nezdenský vodník cestoval do Rudic
Jeden sedlák z Rudic mlel v nezdenském mlýně trochu obilí, a protože byl poslední na řadě, opouštěl mlýnici kolem půlnoci. Nazlobený se vracel domů, přes rameno pytel mouky, druhý prázdný měl zastrčený za pasem. Měsíc mu svítil na cestu a teplý větřík provázel jeho kroky. Když přecházel most přes řeku Olšavu, spatřil na cestě ležet velkého vypaseného zajíce. Nemeškal, pustil pytel na zem a skočil po zajíci. Za moment se zajíc houpal v prázdném pytli přes druhé rameno. Ted již s veselou si sedlák vykračoval do kopce kolem fary a kostela, zabočil k hospodě a v dobré náladě se dostal na cestu vedoucí k Rudicím. Těšil se, jaká pochoutka to bude na pekáči. V takovém rozpoložení skoro během zdolával další kopec v cestě, vedoucí do rodné vesnice. Ale co to? "Když překonal obtížný kopec a cesta se mělá stát daleko příjemnější než doposud, zajíc v pytli se mu nějak pronesl a stával se těžší a těžší. Sedlák si musel odpočinout. Po chvíli další chůze již zajíc vážil více než mouka na druhém rameni. Sedlák odpočíval již téměř na každém kroku. Ale nic platno. Zajíc obtěžkl jako tele. Zemdlený a zpocený jak myš přicházel sedlák do vesnice, když zvonilo ranní klekání. Již mnohokráte byl rozhodnut, že zajíce pustí, ale znovu a znovu si říkal: "Když jsem ho donesl až sem, ten kúsek už ho donesu také." Pot se z něho řinul potůčky a zajíc byl stále těžší.
Konečné se dovlekl na náves. Sedl si pod Gavlasův kaštan na lavičku, že si znovu odpočine, i když to měl domů coby kamenem dohodil. Pytel se zajícem položil vedle sebe a mouku na zem. A teď to začalo. Pytel se vrtěl, nafukoval a ozývalo se z něj syčení a kvákání, jako by v něm bylo tisíc hadů a žab. V tom vyskočil z pytle zelený mužíček, vyvalil na sedláka oči a zaskřehotal: "Děkuji za odnesení z Nezdenic." Než se udivený sedlák vzpamatoval, byl podařený zajíc ten tam. Hospodáři, který tak nečekaně pozbyl vonící pečínku, se zatmělo před očima, zatočila se mu hlava a ani nevěděl, jak se dostal domů a do postele. Ta příhoda ho tak vyděsila, že celý týden odstonal.
Když po uzdravení vypravoval sousedům, co se mu přihodilo, ani mu nechtěli věřit. V duchu mu ovšem takový trest přáli, protože bylo známo, jak rád pytlačil. Od té doby se prý velmi polepšil a zajíce už nechtěl ani vidět.
