Černá paní
Jaro r. 1605 Bylo mimořádné chladné. Ještě v květnu občas pole toval sníh a noční mrazíky nedovolovaly strážím na Novém Světlově jen tak spokojení klimbat a vyčkávat úsvit. Muži házeli kostky na prázdný sud více z nudy než z hráčské vášně, upíjeli trunku a nadávali na mizérii světa a hlavně na Uhry, kteří zase pozvedli zbraně. Spojili se ted s Turkem a staří pamétníci vykládali, že v létě bude všem pořád né horko. Nu, hrad je pevný, vydrží...

V dalším mudrováni jim zabránit jakýsi zvuk. Vojáci nastražili uši a rozběhli se rychle po nádvoří. To se ví, v těch neklidných časech by je setník přísně ztrestal, kdyby jim něco uniklo. V měsíčním světle se jim naskytla nevšední podívaná - po hradbách kráčela, spíše plynula, štíhlá a vysoká ženská postava, celá v černém hávu oděná, černý závoj splýval jí vzadu až k patám. Rvzlyky, a pláče šel takový žal a smutek, že srdce těch bodrých mužů sevřela úzkost. Hned věděli, s kým mají tu čest. Však už vyslechli nespočet historek o černé vládkyni nočního hradu, ale kdo by si pomys lel, že oni ji spatří na vlastni oči.

Nazítří vyfasovali vojáci týden temnice za opilost, ale už po dvou dnech je setník propustil, protože sám byl svědkem, jak černá paní znovu naříká na jižní straně hradeb. Všem bylo jasné, že nářek nočního přízraku věstí neštěstí, a nikomu nebylo moc do řeči.

Týden uběhl a černá paní se neukázala. Lidé si už skoro oddechli, když tu do hradu dorazil posel se zprávou, že oddíly sedmihradského magnáta Štěpána Bočkaje, podporované tureckou jízdou, porazily v Uhrách císařské vojsko, narychlo jim postavené do cesty a na jihu už překročily hranice Moravy, kde shánějí zásoby a kořist k velkému taže ní na Vídeň.

Obyvatelstvo z okolních vesnic se urychleni stahovalo pod ochranu světlovských hradeb.

Bočkajovci přitáhli pod hrad záhy. Zbudovali stanový tábor a zřejmě se chystali hrad obléhat a vyhladovět, jakoby tušili, že se obráncům po dlouhé zimě nepodařilo sehnat dostatečné zásoby potravin pro lid, který přeplňoval všechny hradní prostory k prasknutí. Znovu se zjevila plačící černá postava a úzkost teď padla na množství lidu, nuzně nocujícího na nádvořích hradu.

Hejtman a velitel hradu ve dne v noci přemýšlel, jak vyřešit kritickou situaci. Jídlo dojde během dvou týdnů, voda ještě dříve. Bočkajovci měli čas, jejich malé oddíly se potulovaly krajem a sháněly kořist. Tu hejtmana napadla hrozná myšlenka.

Musí se zbavit lidu, který darmo ujídá chléb obráncům. Byl to otrlý voják, muž činu, navíc nesrostlý s krajem a jeho lidmi.

Co si předsevzal, to učinil. V noci z 24. na 25. července Černá paní světlovská plakala naposled. Příští den, na Sv. Jakuba, namluvil hejtman lidu, že s bočkajovci domluvil jejich volný odchod z hradu, že se jim nic nemá státi, když nejsou příslušníci císařské branné moci. Pak je neprodleně vyvedl za hradby, kde byl tento křes ťanský lid, převážně ženy, děti a starci, uherskou a musulmanskou hordou bez milosti postínán. A tak čtyři sta duší naplnilo truchlivou věštbu přízraku a rozhojnilo nekonečný zástup mučedníků uložených ukama si přikrývala tvář a z jejich v této zemi. Jejich hrob se však nikdy najit nepodařilo, neboť spočívá na jejich kostech kletba, že lidská ruka se jich nikdy už nedotkne. Kdo jdeš tu kolem místa tohoto, vzpomeň v lásce bratří svých, hlásal kdysi nápis na památku toho masakru v místech, kde dnes barokní sochy světců v klidu a míru stoji.

Skoro o sto let později pláč a nářek černé paní světlovské předpověděl smutný konec Rudimjovanům, kteří, když včas nedostihli bran, byli na opačné straně hradu pošavlováni, tentokrát uherskými oddíly Ference II Rákocziho.

Naposledy se černá paní ve smutku procházela po hradbách, aby zvěstovala vymření rodu Serenyiů po meči.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.Bojkovice.cz